Artsakh

by Marketa Pavkova (2014, Czech Republic)

Mámě a tátovi jsem slíbila, že hranice nepřekročím. Při první příležitosti poruším všechno. Ležím v čisté bílé posteli, za oknem řvou ptáci. Jsem jako v pohádce. Google maps tvrdí, že jsem v Azerbajdžánu. T-Mobile mě vítá v Arménii. Ministerstvo zahraniční varuje před cestou do Náhorního Karabachu. Tahle země je Artsakh! Šat lav Artsakh! Zahrada. Prej Černá zahrada. Černá není ani trochu. Zelená. Čarovná. Nejkrásnější místo, kam moje bledé nohy vkročily. Hory a hluboká údolí. Krajina zvrásněná k dokonalosti. Čerstvě jarní zeleň. Země porostlá bylinami. A dopravní zácpy maj na svědomí ovce.
Snídaně už je na stole. Smetana, domácí marmeláda, ručně připravený chléb, vajíčka z kurníku, žluté máslo, výtečný sýr. V Arménii ani Artsakhu nikdy nedojíte. Čisté talíře se tady nenosí. Čaj se namísto cukru nebo medu sladí marmeládou s celými kousky ovoce nebo vám naservírují arménskou kávu, je silná hutná lehce slazená (první kapitola z dlouhého románu Co všechno Turci nevymysleli).
Tady se hranice mezi černou a bílou stírá víc než kde jinde. Diskutovat s pokorou (fakt jsem to slovo napsala?!). Potkáváme veterány karabašské války, utečence z Baku a jiných Azeri teritorií. Mluvili jsme s lidma, co prožili válku, kterým se nevrátili manželé, synové… A dneska žijí na území nikým neuznané republiky, uprostřed ničeho, veškerými silami bojují za dny příští, pracují bez jistoty a práva na život v míru a stabilitě. Nevím, co dělí propagandu a hraniční vlastenectví. Nevím, co je bída. Vím, že to všechno nejspíš nikdy chápat nebudu.    
Nemám v sobě kapku arménské krve, do Arménie jsem se zamilovala v Lyonu, důvod nejasný i mě samé. Mluvčí prezidenta  Náhorního Karabaghu Davit Babayan mi řekl: You are Armenian anyway. Tak teda jo. Ať jej to, jak chce, bez rozdílu barvy kůže, národnosti a náboženského vyznání, jdu spolu s emerickými guys tam, kam se málokdo podívá. Na vojenskou základnu a do přední linie. Popořádku. Vojenská základna Askeran. Jediné fotografie mám z pánských záchodků. Vojenské cvičiště. Děti v uniformě si hrají na vojáky. Dětské tváře, možná ale fakt jen možná si holí chmýří pod nosem, a v ruce kulomet. Krásní kluci marní život v maskáči na buzerplace a v zákopech na hranicích, ročně jich to 40 odnese. Za jednoho mrtvého Arména 3 Azeři. To máme 120 muslimských kluků. Aspoň tak to tvrdí arménská strana. Provází nás důstojník. Válka se na něm podepsala, od lící přes deformované ucho až hluboko do vlasů se táhne šrám, i Peyrac by záviděl. Daleko větší zranění si nese v sobě. Nemůžu nebýt patetická. Nepřátelům říká zkrátka “turci”. (Ve jménu international peace a justice jsem si odpustila poznámku na téma českého úsloví “turečtí psi”.) Zapomíná, že i Azeři jsou lidi. Nepřipouští možnost řešení. Jedinou cestou je tvrdost a boj, neustoupit ani o píď. Není sám. I moje bytná… Není cesty než bojovat proti všem. Má láska a obdiv k Arménii zažívá těžké chvíle. Rozumím jejich pohnutkám a doufám, že nikdy plně nepochopím, že nikdy nezažiju to, co oni a budu moci do konce života v jejich očích zůstat zasraným směšným pacifistou. Cvičiště, jídelna, oběd s vojáčky, ložnice, záchodky, debata nad maketou bojové situace. Tady válka neskončila a hned tak neskončí. Kde ti lidé berou optimismus a sílu budovat zemi, která už přes 26 let nezažila mír. Jasně dneska se nebojuje, mír uzavřen však není a co bude zítra, ví jen Bůh. Mlčím.  
Vojenský autobus nás veze zničenými neexistujícími ulicemi. Tak tohle bývalo průmyslové město, o 40 tis. obyvatel. Welcome to Aghdam. Jediná stojící budova je mešita. Ruiny jsou zarostlé, cesta prašná, město duchů, jak má být. Konečně se vynoříme do krajiny, ostnatý drát a 2. linie zákopů. Přijíždíme až na samou hranici, za tímhle zákopem už není nic než Azerbajdžán, Azeri zákopy, snajpři a v dáli škvírou pozorovatelny dokonce vidím první Azeri vesnici. Nehlučit, nefotit, nevystrkovat hlavu. Vojáci slouží vždy celý týden, na stráži se střídají po 4 hodinách. Jí konzervy, chleba a bonbony, spí v bunkrech, hygienu maj srolovanou v ručníku. Lexie si s jedním domluvila rande, fakt fešák, navíc mu udělala radost, i když se už nikdy neuvidí. Chlapci si přeměřují svaly na primitivní tyči, klepadlo na koberce. Aram uniformy podrtil. Nejvyšší čas odjet. Na zadní plošině autobusu se tančí. Emoce se čistí až večer, pěkně veřejně při přípitku, i hoši se slzami v očích.
Stěny muzea padlých hrdinů ve Stepanakertu, hlavním městě Nagorno Karabagh, jsou plné fotografií ztracených vojáků. Ve vitríně jsou i svatební šaty, nevěsta se ženicha nikdy nedočkala a nedočká. Město je opravené, ulice čisté. Mezi paneláky na úrovni i nejvyšších pater se táhnou prádelní šňůry na kladce, chytré navíc fotogenické řešení. O pár kilometrů dál v Shushi je situace jiná, syrovější. Město bylo téměř zničeno, 9. května, v den našeho příjezdu, se slaví osvobození, které se datuje právě chvílí, kdy Arméni převzali nad Shushi kontrolu. 
V Artsakhu se pozvání neodmítají. Stoly jsou přeplněné saláty, bylinkami, domácím chlebem, lavašem (velké průhledné chlebové pláty připravené na rychlo jen na stěně pece), domácím sýrem, dolmou (jednou sepíšu, co všechno není tureckého původu;), masem, ohromnými palačinkami plněnými bylinkami, smetanou a domácími koláči. Arménské víno je divoké. Pálenka a vodka maj tvrdý horský říz. Kavkaz. Stoluje se dlouho, pije se dlouho. Přípitky jsou časté, následují jeden za druhým, jsou dlouhé plné emocí, patetické a velmi osobní. A někdy se prostě taky musíte zvednout a něco hluboce patetického pronést, nejlíp osobní vyznání (a pak doufat, že jsou všichni dostatečně namol, aby si nepamatovali ani slovo). 
 

 

Večer ležím v posteli v Shushi, ve velkém arménském domě, který vypadá přesně tak, jak jsem si to před 2 lety v Lyonu představovala, směju se jako ďábel tiše a tečou mi slzy, až zmáčím celý polštář. 
 
Mír je vratká rovnováha.
05/08/2015